Domácí stránka Lindy Skolkové - Vznik a vývoj knihovny Britského muzea

Obr.2 (vodoznak na s. 3, v HTML verzi nezahrnut): Pohled do interiéru kruhové čítárny

„I want a poor student to have the same means of indulging his learned curiosity, of following his rational pursuits, of consulting the same authorities, of fathoming the most intricate enquiry, as the richest man in the kingdom.“

knihovna Britského muzea, Britská knihovna, Britské muzeum, britské knihovnictví, 18.-20. století, seminární práce

V seminární práci jsou nejprve uvedeny společensko-historické a kulturní předpoklady vzniku knihovny Britského muzea. Historie knihovny, která významně reprezentuje celé britské knihovnictví, je zevrubně popsána od počátků v 18. století až do nynější doby. Je zachycen jak vznik Britské knihovny, tak současnost Britského muzea.

1. Úvod

V letošním roce slavíme dvousté padesáté výročí založení Britského muzea, a proto považuji téma seminární práce Vznik a vývoj knihovny Britského muzea za velice aktuální a podnětné. V práci je nastíněn výběr z literatury týkající se tématu, po společensko-historickém a kulturně-historickém úvodu následují kapitoly zahrnující stručné informace o nejvýznačnějších osobnostech a událostech spjatých s Britským muzeem, pochopitelně s důrazem na knihovnu. Závěr je věnován současnosti, která je nahlížena ze dvou úhlů pohledu – jednak s ohledem na Britskou knihovnu, jednak s ohledem na Britské muzeum. Práce je doplněna obrazovým materiálem, poznámkovým aparátem a přehledem použité literatury.

Pokud se týká literatury vztahující se ke knihovně Britského muzea obecně, pak za nejvýznamnější počin poslední doby bych považovala knihu P.R. Harrise A History of the British Museum Library 1753-1973, která vyšla roku 1998 v Londýně. Autor dlouhá léta v instituci působil a na tomto díle bohatě vybaveném bibliografickými odkazy a poznámkovým aparátem pracoval zhruba jedenáct let, takže je zřejmé, že se jedná o velice zasvěcené pojednání. Z jeho předchůdců si pozornost zaslouží zejména The British Museum Library Arundella Esdailea z konce čtyřicátých let 20. století. Kniha zaujme zejména živým líčením historických událostí, které jsou doplněny nejrůznějšími zajímavostmi o jednotlivých význačných knihovnících Britského muzea. Těmito dvěma díly je historie knihovny Britského muzea pokryta až do roku 1973, přičemž období mezi vydáním obou děl se pochopitelně nepřekrývá a je zachyceno jen v Harrisově práci.

Vycházelo a vychází také velké množství článků v odborných i populárních časopisech, popřípadě novinách, které se většinou týkají konkrétních událostí spjatých s Britským muzeem a jeho knihovnou. V poslední době bylo takovou událostí například slavnostní otevření nové architektonické úpravy nádvoří Britského muzea.

Tím se dostáváme k problematice vymezení relevantní literatury týkající se knihovny Britského muzea, protože její vývoj (zejména v posledních třiceti letech) byl z tohoto pohledu zkomplikován začleněním knihovny Britského muzea do nově vzniklé Britské knihovny na počátku sedmdesátých let. Na přelomu let 1997 a 1998 navíc došlo k odstěhování fondů z prostor Britského muzea, kde byla ovšem nově zřízena moderně vybavená čítárna zaměřená na příručkovou literaturu týkající se přímo sbírek Britského muzea jako takového. O těchto dvou momentech bude pochopitelně ještě pojednáno, považuji však za nezbytné na ně upozornit již v této části práce, protože zabývá-li se někdo historií knihovny Britského muzea, je užitečné učinit si představu o tom, kterým institucím by se měl především věnovat.

Koneckonců již Esdaile v úvodu své knihy zdůrazňuje, že Britské muzeum je tak rozsáhlé a má tak různorodé sbírky, že není v silách jednotlivce, aby s dostatečnou přesností pojednal o všech aspektech historického vývoje muzea. Proto doporučuje spíše vytvářet díla týkající se konkrétních sbírek Britského muzea tak, jak jsou rozčleněny v muzejních odděleních.

2. Společensko-historická situace (novověk a moderní doba)

Pokud se týká historické situace v ostrovním království v době novověku a následném období, pak je třeba brát ohled zejména na následující skutečnosti:

Roku 1603 nastupují po Tudorovcích na anglický trůn Stuartovci, za nichž je Anglie nejrozvinutější zemí s nejvhodnějšími podmínkami pro rozvoj kapitalistického podnikání. Po Jakubu I. (1603-1640), pro něhož je charakteristická kompromisní zahraniční politika, nastupuje jeho syn Karel I. (1625-1649), který se snaží o získání absolutistické moci na úkor parlamentu. V této době dochází i k zostřování náboženské situace (mj. bezohledná anglikanizace ve Skotsku a Irsku). V letech 1642-1648 probíhá občanská válka, kde proti sobě stojí král a parlament (parlamentní vojska, tzv. armádu nového vzoru, vedl Oliver Cromwell).[1] Starý absolutismus je definitivně odstraněn roku 1649, kdy je Karel I. popraven a je vyhlášena republika, která je roku 1653 následována pětiletým obdobím Cromwellova protektorátu.

V letech 1660-1688 hovoříme o restauraci Stuartovců, která je zhmotněna osobami Karla II. a Jakuba II. Tzv. Slavná revoluce let 1688-1689 probíhá bez krveprolití, anglickým králem se stává Vilém III. Oranžský a roku 1689 přijímá Listinu práv (Bill of Rights), jíž potvrzuje a rozšiřuje práva parlamentu. Za královny Anny (1702-1714) vzniká roku 1707 unie Anglie a Skotska, takže od tohoto okamžiku můžeme hovořit o Spojeném království Velké Británie.[2] Roku 1714 osobou Jiřího I. Hannoverského nastupuje na trůn hannoverská dynastie, která v zemi panuje až do roku 1901.[3] Za Jiřího I. a jeho nástupců Jiřího II. (1727-1760) a Jiřího III. (1760-1820) je upevňován parlamentarismus, Británie je „královnou moří“, zároveň ale v sedmileté válce (1756-1763) bojuje proti Francii, o něco později pak musí řešit problém boje amerických osad za nezávislost, následně se účastní napoleonských válek. Velkou roli hraje také průmyslová revoluce, která začíná na britských ostrovech někdy kolem poloviny 18. století (jako významný milník a jakýsi oficiální počátek průmyslové revoluce je tradičně považován vynález parního stroje Jamesem Wattem roku 1776).

Pokud se týká kulturní stránky této doby, pak je třeba konstatovat jednak rozdílnost anglických poměrů oproti Evropě, který se samozřejmě projevuje i v jiných oblastech,[4] jednak rozšiřování osvícenství, jehož předstalem je mimo jiné lékař a přírodovědec Hans Sloane, o němž ještě uslyšíme v souvislosti se vznikem Britského muzea. Pokračuje samozřejmě sběratelská tradice.

V 19. století je nejpodstatnější viktoriánské období pojmenované podle královny Viktorie (1837-1901), v němž se Anglie (resp. Británie) stává „dílnou světa“ a světovou finanční velmocí. Z hlediska vnitřní politiky je důležitá definitivní profilace dvou hlavních politických stran – Konzervativní a Liberální. Významnými osobnostmi byli od 60. let vůdce konzervativců Benjamin Disraeli a vůdce liberálů William Gladstone, z nichž oba mají vztah ke knihovně Britského muzea. Zvláštní kapitolu ostrovních dějin 19. století tvoří volební reformy, boj za práva žen (tzv. anglické sufražetky)[5] a emancipace dělnictva. Z hlediska zahraniční politiky hovoříme o tzv. skvělé izolaci (splendid isolation), která v praxi znamenala nezávislost a neúčast v konfliktech ostatních evropských velmocí a možnost soustředit se na koloniální expanzi (například roku 1876 se královna Viktorie stává indickou císařovnou). Vznikají dominia, kde má početní převahu přistěhovalecké obyvatelstvo.

Přelom 19. a 20. století charakterizují tzv.búrské války, tedy války s původními nizozemskými kolonisty na jihu Afriky. Roku 1904 je uzavřena „srdečná dohoda“ s Francií, o tři roky později pak dohoda s Ruskem, které mají význam pro konstituování vojenských bloků za první světové války. Británie byla postižena zejména ponorkovou válkou. Mnohem horší důsledky ovšem pro Británii znamenala druhá světová válka, ale o tom se již přesvědčíme až v souvislosti s historií Britského muzea.

3. Kulturní předpoklady vzniku knihovny Britského muzea

Nyní se ještě krátce podívejme, jak vypadala kulturně-historická situace v Evropě na počátku novověku.

Ve druhé polovině 15. století a ve století šestnáctém docházelo v rozvinutějších západoevropských zemích k rozkvětu stávajících a vzniku nových knihoven, což souviselo s pronikáním renesance, respektive humanismu (budeme-li humanismus zjednodušeně vnímat jako filozofický a myšlenkový základ renesance). Touha po vzdělání a kritika zastaralých myšlenek se rozvíjela po několika liniích, protože kromě renesance musíme v této době vzít v úvahu také probíhající reformaci a následně také katolickou reakci na tuto reformaci, kterou pak označujeme jako katolickou reformaci nebo stručněji jako protireformaci.

Již v 15. století je římskými papeži Mikulášem V., Sixtem IV., Lvem X. a Sixtem V. shromažďována knihovna ve Vatikánu. Zůstaneme-li ještě v Itálii, nelze nezmínit rod Medicejských (z něj ostatně pocházel i zmiňovaný papež Lev X.) a zejména pak Lorenza il Magnifico (Vavřince Nádherného). Medičejští považovali svou Bibliotheca Mediceo-Laurenziana za jednu z nejvzácnějších součástí svého domu a nakonec knihovnu roku 1571 otevřeli pro veřejnost.

Francouzský král František I. v roce 1527 vydává v Montpellier první dekret, v němž je stanoveno, že do jeho knihovny na zámku v Blois má být zaslán jeden výtisk každé knihy vydané na francouzském území (druhý výtisk pak cenzorům). Zároveň s tímto dekretem o zárodku povinného výtisku také jmenuje Guillauma Budého svým knihovníkem. V sousedním Španělsku zakládá roku 1576 knihovnu v Escorialu Filip II.

Přesuneme-li se na německé území, pak si jistě povšimneme Dvorní (nyní Státní) knihovny, kterou roku 1561 v Mnichově založili Albert V. Bavorský a Johann Jakob Fugger. Maxmilián I. a Ferdinand I. se zase postarali o založení vídeňské knihovny.

Teď se již podívejme na naši geografickou oblast zájmu, tedy na ostrovy. Naši pozornost si zaslouží zejména oxfordská knihovna, která byla znovu založena Sirem Thomasem Bodleym v roce 1603.[6] Zatímco v Itálii a v sousedních zemích sběratelé svůj zájem zaměřovali na antickou literaturu, přičemž řada rukopisů byla objevena v klášterech i na jiných místech, v severnějších oblastech a zejména v Anglii převažovalo studium teologie. Není proto divu, že Thomas James, první knihovník Bodleyské knihovny, spatřoval funkci univerzitní knihovny v tom, že díky ní bude možné ověřit pravost textů církevních Otců.

Vraťme se ale ještě o kousek zpět do historie, konkrétně do let 1509 až 1547, kdy vládl Jindřich VIII. Ten se snažil co nejvíce omezovat nezávislé postavení provincií a šlechty a tím posílil na straně svých nepřátel vlastenecké cítění. Začal se objevovat zájem o studium národní historie. Z knihovnického hlediska je také podstatné potlačování klášterního života, protože, ač to může znít neuvěřitelně, tento krok se stal základem pro založení knihovny Britského muzea. Je sice pravda, že ke skutečnému založení knihovny dochází o více než dvě století později, až v osvícenských časech, nicméně již hluboko v šestnáctém století můžeme hledat prvotní příčiny jejího vzniku.

Tehdy byly totiž klášterní knihovny místy, kde bylo možno nalézt kroniky a ostatní literaturu domácí provenience a pochopitelně velké množství náboženských knih, které mnohdy pocházely už z dávných dob Bedy Ctihodného. Tyto dokumenty tedy potvrzovaly dlouhou dobu působení křesťanství na britských ostrovech. Jindřich VIII. se ovšem o tyto záležitosti příliš nezajímal (snad s výjimkou oltářních knih vyzdobených drahými kovy).

Zato bylo pochopitelně v jeho zájmu odstranit zvláště z oxfordských knihoven literaturu vztahující se k římskému stolci, od něhož se odklonil začátkem 30. let 16. století, kdy založil anglikánskou církev (Church of England), protože mu papež nedovolil rozvod s Kateřinou Aragonskou, a to kvůli obavám ze znepřátelení si silně katolického Španělska, odkud Kateřina pocházela.

Někteří doboví vzdělanci si ovšem uvědomovali ztráty, ke kterým kvůli nešetrné politice vůči klášterům docházelo. Jednou z těchto osobností byl John Leland, který spravoval královskou knihovnu již někdy před rokem 1520 a v roce 1533 byl jmenován královským starožitníkem. Leland během deseti let procestoval celou Anglii a přitom zaznamenával důležité knihy (a další cennosti), které objevil v navštívených knihovnách. Tyto poznámky pak roku 1549 vydal John Bale, který se v podstatě stal Lelandovým pokračovatelem. Z jeho pera pochází i první bibliografie anglických spisovatelů.

Z význačných anglických soukromých knižních sbírek bych jmenovala sbírku hraběte z Arundelu (1586-1646), která ovšem po jeho smrti nebyla udržena pohromadě. Z londýnských knihoven si zaslouží naši pozornost Lambeth Palace Library (založena kolem roku 1610), Sion College Library (založena roku 1635) a knihovna založená Dr. Danielem Williamsem. Všechny tyto knihovny byly spjaty s duchovními. Svou vlastní knihovnu měli i právníci a také členové Královské společnosti.[7]

Nejdůležitější anglické knihovny se ovšem nenacházeli v hlavním městě, ale jednalo se o univerzitní knihovny ve výše zmiňovaném Oxfordu a v Cambridgi. V Londýně na druhou stranu ale ještě existovala královská knihovna, i když v době, kdy ji v roce 1694 přebíral vynikající učenec Richard Bentley, se již nenacházela v nejlepším stavu. Z předchozího plyne, že až do poloviny 18. století neměl Londýn žádnou významnou veřejně přístupnou knihovnu nebo muzeum. Knihovna Britského muzea tedy rozhodně nebyla první ostrovní knihovnou, ovšem šířkou pokrytí oborů jí prvenství bezpochyby patří.

4. Počátky Britského muzea

Britské muzeum vzniklo v zásadě ze dvou podnětů – historického a vědeckého. Jádrem všech snah bylo sjednocování knihovních sbírek. Muzeum bylo založeno v roce 1753 a pro veřejnost poprvé otevřeno 15. ledna 1759. Jeho základem se stala nově získaná knihovna a sbírka starožitností lékaře a předsedy Královské společnosti Sira Hanse Sloana z Chelsea spolu s rukopisy z cottonské knihovny[8] a rukopisnou sbírkou hrabat z Oxfordu (harleyská sbírka).[9] Zejména složení Sloanovy sbírky velice přispělo k celkové univerzální orientaci muzejní knihovny.[10] Muzejní sbírky začaly brzy po vzniku instituce obohacovat nadšení sběratelé, výzkumní pracovníci, obchodníci se starožitnostmi, cestovatelé i dobrodruzi nejrůznějšího druhu. Již v roce 1757 král Jiří II. převedl knihovnu anglických králů a královen pod správu knihovny Britského muzea. Tato knihovna pak získala název Stará královská knihovna (Old Royal Library).

Pokud se týká financování muzea, na počátku stála speciální loterie, z jejíhož výtěžku byl mimo jiné v roce 1755 pro muzeum za většinu získaných prostředků zakoupen Montagu House[11] na rohu ulic Great Russel Street a Bloomsbury.

V zákoně z roku 1753, který se kromě otázky získávání finančních prostředků zabývá i problematikou správy muzea, jsou zachyceny mimo jiné následující skutečnosti:

* Je ustavena správní rada, jíž předsedají canterburský arcibiskup, lord kancléř[12] nebo lord strážce tajné pečeti[13] a mluvčí Dolní sněmovny.[14]

* Všem pilným a zvídavým osobám má být zajištěn volný přístup ke sbírkám.

* Na post hlavního knihovníka mají předsedové správní rady povinnost navrhnout králi či královně dva kandidáty, z nichž jeden bude následně jmenován.

Ze zákona vyplývá, že muzeum řídila správní rada, jejíž členové zpočátku řešili veškeré záležitosti týkající se chodu instituce, byť některé z nich byly podřadného významu.[16] Vbrzku se jako vedoucí postava členů správní rady vyprofiloval Sir Joseph Banks, který předtím působil jako předseda Královské společnosti. Vzhledem k jeho přírodovědeckému založení byly pochopitelně rozšiřovány zejména sbírky přírodnin a etnografického materiálu, což se týkalo zejména exponátů majících svůj původ ve výpravách kapitána Cooka.

Původní rozdělení na tři oddělení či sbírky – sbírku tištěných knih, sbírku rukopisů a sbírku orientálních tištěných knih a rukopisů – bylo postupem času rozšířeno až na deset. Sbírky se tedy evidentně rychle rozrůstaly, takže se neustále bojovalo s nedostatkem prostoru. Navíc již na přelomu 19. a 20. století dosahoval počet návštěvníků muzea deseti tisíc ročně.[17] Proto se začalo uvažovat o odpovídajícím rozšíření prostor. Roku 1814 byl muzeem zaměstnán architekt Robert Smirke, který navrhl a postavil současnou budovu muzea, a to mezi lety 1823-1850.

5. Knihovna Britského muzea v 19. století

Prvním hlavním knihovníkem Britského muzea byl Gowin Knight, který byl velice schopným a erudovaným vědcem, ovšem v jednání s lidmi se choval velmi zvláštně. I na jeho osobě se totiž projevil problém, který vyplýval z toho, že Montagu House sloužil zároveň jako pracoviště i jako domov zaměstnancům knihovny. Knightovi velice vadilo, že neustále někdo chodil kolem jeho okna a jediné řešení, jež jej napadlo, bylo prostě vybudovat před frekventovaným prostranstvím zeď.

Vraťme se ale k vlastním knihovnickým záležitostem. V prvních letech existence knihovny Britského muzea byla většina peněz vydávána na vazby knih, a není divu, že již roku 1770 správní rada dospěla k rozhodnutí, že napříště se bude snažit kupovat již svázané knihy.

V šedesátých letech 18. století byla pozornost správní rady obrácena zejména k problematice velkého množství duplikátů ve sbírkách, protože bylo málo prostoru pro uskladnění a ještě méně peněz. Roku 1767 byl v parlamentu schválen zákon, který umožňoval knihovně vyměňovat, prodávat nebo se prostě zbavovat jakýchkoli duplikátů tištěných knih, medailí, mincí i dalších kuriozit. Dnes nepochybujeme o tom, že následkem toho bylo ztraceno mnoho materiálů, které opravdovými duplikáty ve skutečnosti nebyly.

Pokud se týká počtu jednotek, které knihovna měla ve svých fondech, neznáme příliš přesná čísla. Ostatně říká se, že jakákoli statistika je nepřesná, zvláště pak knihovnická. Faktem totiž je, že čísla k dispozici jsou, ovšem panuje nejistota ohledně jejich interpretace. Nevíme totiž přesně, jestli se čísla vztahovala k jednotlivým svazkům nebo dílům (svazek může totiž obsahovat i velké množství kratších děl, které spolu mají společnou jedině vazbu, nebo může být také pouhou částí mnohosvazkového díla). Odhady počtu svazků, které knihovna vlastnila v době svého otevření, se pohybují někde kolem 51 tisíc, což by mohlo odpovídat zhruba 81 tisícům děl. Trochu překvapivě na první pohled vypadá, že ke konci 18. století měla knihovna méně jednotek, ale vše se vysvětlí, doplníme-li, že ono zmiňované vyřazování duplikátů prostě početně převyšovalo počet přírůstků.[18]

Po čtyřletém období, kdy byl hlavním knihovníkem Matthew Maty, jej v letech 1776 až 1799 vystřídal Charles Morton, u něhož bych zmínila zvláště pamětihodnou událost z roku 1780, kdy muzejní budovu, kde v té době pobýval kromě knih kvůli probíhajícím nepokojům ve městě i regiment z Yorku, přišel navštívit sám král, princ waleský a také princ Frederick (pozdější vévoda z Yorku), ovšem po hlavním knihovníkovi nebylo vidu ani slechu, což způsobilo značný společenský faux pas. Poněkud pozitivnější událost se stala v roce 1787, kdy byl vydán první katalog sbírky tištěných knih.

V letech 1799-1827 post hlavního knihovníka zastával Joseph Planta. V této době docházelo k významným změnám v muzeu. To se totiž začalo pomalu, ale jistě proslavovat svými uměleckými sbírkami. Z knihovnického hlediska si všimněme hlavně přírůstku fondu v podobě odkazu knih (ale i dalších předmětů) Claytona Mordaunta Cracherodea, kterou muzeum udržovalo separátně od ostatních sbírek. Za Plantovy éry začaly být získávány noviny, a to formou daru. V roce 1823 se pak král Jiří IV. Rozhodl věnovat národu knižní sbírku svého otce Jiřího III. Vzhledem k počtu věnovaných jednotek (65 tisíc svazků a 20 tisíc pamfletů) se tím velikost muzejní knihovny zvýšila o více než 50 procent. Planta se zasloužil i o rozvoj sbírky tištěných knih formou klasické akvizice (už roku 1811 si povšiml, že knihovní fond má v některých oblastech značné mezery, které je potřeba vyplnit). V roce 1819 vyšel nový katalog tištěných knih, a to v sedmi svazcích. Planta sám se zasloužil o přípravu katalogu cottonské sbírky (vyšel roku 1802). Kromě katalogu začaly vycházet také první vydání Synopsis of the Contents of the British Museum.

V roce 1828 byl hlavním knihovníkem jmenován Henry Ellis, který knihovnu vedl po neuvěřitelných dvacet osm let. Dobu jeho působení charakterizuje mimo jiné stavba nové muzejní budovy, která byla započata již za Planty, a také dodatek k zákonu o copyrightu z roku 1836. Původní zákon o copyrightu byl už z roku 1709, zrevidován byl pak roku 1814, ovšem přesto bylo velmi obtížné nutit nakladatele a vydavatele, aby na základě tohoto zákona zasílali do vybraných knihoven povinné výtisky. Na základě zmiňovaného dodatku ztratilo šest knihoven právo na tyto výtisky, ovšem knihovna Britského muzea, univerzitní knihovny v Oxfordu a v Cambridgi, edinburghská právnická fakulta a dublinská Trinity College si toto privilegium uhájily.

Vzhledem k tomu, že do knihovny se dostávaly britské publikace chráněné autorským zákonem, bylo v knihovně možné najít informace prakticky na jakékoli téma. Knihovna sama tak hrála životně důležitou roli pro britské impérium. Například podle Thomase Richardse byly instituce jako Britské muzeum přímo administrativním jádrem impéria.

Antonio Panizzi, který pocházel z Brescella blízko Modeny a který se stal bezesporu nejslavnější postavou spojenou v 19. století s knihovnou Britského muzea, byl do funkce hlavního knihovníka (Principal Librarian) jmenován v roce 1856 a v této funkci působil do roku 1866.[19]

Jeho první starostí bylo vymoci od ministerstva financí zlepšení mzdových tarifů. Zvýšení platů ale rozhodně nebyla jediná věc, která se Panizzimu podařila.[20] Vytvořil mimo jiné také 91 dnes již legendárních pravidel Rules for Compilation of the Catalogue (of the British Museum), která se stala prvním pokusem o vytvoření komplexního systému katalogizačních pravidel.[21] Stal se rovněž průkopníkem v oblasti organizace a řízení knihoven.

Podíváme-li se na Panizziho jako na člověka, pak zjistíme, že jeho povaha odpovídala spíše jeho italskému původu než typicky anglickému klidu a rezervovanosti.[22] Nepřekvapí proto, že v revolučním roce 1848 se jednou z jeho hlavních starostí stala obrana muzejních budov proti potenciálnímu útoku chartistů, vedených Fergusem O‘Connorem.[23]

Panizzi si také našel mnoho dobrých přátel mezi politiky[24] a vůbec londýnskou společenskou špičkou, udržoval také například kontakt s liverpoolskou obchodní společností.[25] Neměl ovšem rád lidi, kteří byli nekompetentní, nestačili na svou práci, a ještě více výhrad měl proti těm, u nichž se nekompetentnost slučovala s povýšeností a arogancí.

Panizziho nástupcem ve funkci hlavního knihovníka se stal John Winter Jones,[26] který místo zastával v letech 1866 až 1878. Už předtím byl Panizziho poradcem a pravou rukou. Nebyl sice tak výraznou postavou iniciující změny jako jeho předchůdce, nicméně se stal dobrým hlavním knihovníkem a v jednom bodě možná Panizziho dokonce předstihl, a to svým zájmem o starověká díla. V roce 1877 dále předsedal kongresu, na kterém došlo k ustavení Knihovnické asociace (Library Association)[27] a stal se jejím prvním předsedou. Tím vytvořil také jistý precedens pro budoucí představitele knihovny Britského muzea. V témže roce také Jones docílil zlepšení platových podmínek zaměstnanců knihovny, což byl možná jeden z momentů, který se pozitivně odrazil ve zvýšení úrovně služeb poskytovaných knihovnou.

Po Jonesovi se úřadu hlavního knihovníka ujal na celé jedno desetiletí Edward Bond. Zatímco Panizzi měl dostatek odvahy prezentovat své vlastní názory, Bond jej v této oblasti ještě předstihl, protože byl schopen naslouchat svým podřízeným a zasadit se o realizaci jejich nápadů na zlepšení chodu knihovny. Jeho prvním významným činem bylo roku 1879 zavedení elektrického osvětlení do muzea, což zpočátku sice nevypadalo příliš slibně, ale nakonec bylo opatření pozitivně přijato.[28] Do té doby totiž vždycky, když byl Londýn zakryt v závoji mlhy nebo spíše smogu, musela být čítárna zavřena a také zaměstnanci mohli jít radostně z práce domů.[29] Bond se zasloužil hlavně o vydání generálního katalogu tiskem.

V letech 1888-1909 byl hlavním knihovníkem Maunde Thompson, jehož největší starostí bylo vyřešit stále se opakující problém s nedostatkem místa. Když opouštěl svůj post, muzeum mělo dvě nové budovy, ale také bylo obohaceno o pozemek pro případné budoucí rozšíření.

Budeme-li uvažovat Britské muzeum obecně, pak můžeme konstatovat, že doba druhé poloviny 19. století byla pro něj doposud pravděpodobně nejvýznamnější, protože v této době se ještě na britských univerzitách nevyučovaly obory jako archeologie nebo dějiny umění, takže zvláště kurátoři starověkých sbírek muzea byli vlastně jedinými tehdejšími britskými experty v těchto a podobných oborech. Navíc v této době dochází k přestěhování přírodovědeckých sbírek do Jižního Kensingtonu, čímž se uvolňuje prostor pro knihovnu a starověké sbírky.

6. Kruhová čítárna

Tato čítárna, mimochodem již sedmá v pořadí, měla vyřešit problémy vyplývající z přeplnění ostatních čítáren, které se postupem času staly neúnosně hlučnými a nedostatečně větranými. Panizzi přišel s nápadem umístit do dosud nepoužívaného centrálního dvora čítárnu už roku 1852,[30] dvorní muzejní architekt Sydney Smirke poté vytvořil plány, ministr financí William Gladstone se postaral o dostatek financí, a tak se roku 1854 mohlo začít se stavbou. Při ní bylo použito sklo a kované železo, takže konstrukci bylo možno srovnávat s Křišťálovým palácem, který se o šest let dříve stal senzací Světové výstavy.[31]

Dóm kruhové čítárny má 140 stop (tj. 42 m) v průměru, tedy jenom o několik palců méně než římský Pantheon, který je největší zaklenutou budovou na světě, a je 106 stop (tj. 32 m) vysoký.[32] Původně měly interiér zdobit fresky, ovšem nakonec zůstalo u ornamentální výzdoby, která koneckonců není tolik rušivá pro čtenáře. Podle Smirkeova návrhu měla také být nade dveřmi umístěna busta buď Minervy, nebo královny Viktorie, ale nakonec vše dopadlo jinak a nad oběma dámami zvítězil sám Panizzi. Ne všichni ovšem byli touto změnou nadšeni, zvláště Sir Frederic Madden, správce sbírky rukopisů (který pro tuto sbírku znamenal asi tolik, co znamenal Panizzi pro sbírku tištěných knih), se již v roce 1857 o této soše vyjadřoval se značným despektem.[33]

Otevření čítárny 2. května 1857 se stalo významnou společenskou událostí. Prostor byl dokonce osm dní otevřen pro veřejnost, čehož využilo na 62 tisíc lidí. Po těchto zvědavcích pochopitelně následovali seriózní čtenáři, jejichž počet v průběhu let značně rostl – v roce 1876 to bylo 109 tisíc čtenářů, o čtrnáct let později již 146 tisíc.

Čítárna se tak stala pravým centrem londýnského intelektuálního života. Dva dlouhé stoly byly dokonce vyhrazeny pro ženy,[34] ovšem mužští čtenáři si na ženy často stěžovali, například proto, že nedbají vyhrazených míst, sedají si jinam, a tím pádem pro muže zbývá méně pracovišť, nebo také kvůli tomu, že šustění šatů působí jako rušivý element nebo že jednoduše ženská přítomnost muže příliš rozptyluje, a v důsledku toho se nemohou dostatečně soustředit na práci. V roce 1878 byla v tisku dokonce vedena polemika zabývající se touto problematikou. Po rekonstrukci čítárny v roce 1907 již ženy neměly pro sebe vyhrazen konkrétní prostor a mohly pracovat na kterémkoli místě.

Očím veřejnosti již nebyl určen prostor mezi kruhovou čítárnou a vnitřními zdmi dvora, kde byly postaveny čtyři knihovní sklady o kapacitě zhruba 1,3 milionu svazků na 25 mílích regálů. Můžeme proto hovořit o tzv. skladištním systému, kdy jsou knihovní sklady odděleny od čítárny. V roce 1887 byla kapacita skladů rozšířena o dalších 900 tisíc svazků. Ve dvacátých letech 20. století již ani toto nepostačovalo potřebám, takže došlo ke zbourání některých skladů a k jejich nahrazení prostornějšími objekty. Některé z původních skladů byly zničeny za druhé světové války. Od šedesátých let pak již bylo zcela nemožné uskladňovat přírůstky v areálu Britského muzea, takže byly přemisťovány na několik dalších míst.

V roce 1876 byl navíc zbořen jižní portikus,[35] čímž byla dále porušena koncepce Roberta Smirkea, ale na druhou stranu tím bylo umožněno rozšíření vstupní haly směrem na sever.

Vedle kruhové čítárny měla knihovna Britského muzea další čítárny specializované například na vědecké materiály, patenty, vzácné knihy, rukopisy, hudebniny, mapy či orientální sbírky.

Obr. 8: Půdorys kruhové čítárny, z něhož je dobře patrné paprskovité rozmístění studijních míst (1857)

7. Knihovna Britského muzea ve 20. století

Vzhledem k rozsahu této práce se z historie knihovny Britského muzea ve 20. století soustředíme zejména na poválečné období. Přesto se musíme alespoň několika body vrátit ještě trochu zpět.

Již roku 1933 se začalo prozíravě diskutovat o možnostech evakuování cenných částí sbírek v případě válečného konfliktu. Samotná evakuace byla preventivně prováděna v podstatě od začátku války až do roku 1944, i když po roce 1941 už na muzeum nebyla shozena žádná bomba. Za války byl také problém s nedostatkem zaměstnanců, protože někteří byli povoláni na obranu vlasti.[36] Nicméně i ve ztížených podmínkách byly v knihovně podle možností prováděny základní rutinní činnosti.

Souhrnně můžeme konstatovat, že důsledky druhé světové války se na Britském muzeu podepsaly mnohem výrazněji než válka předchozí. Většina vzácného materiálu byla zachráněna evakuací, značné škody ovšem utrpěly samotné budovy Britského muzea, které se staly obětí německých náletů. Sbírka tištěných knih tak přišla v roce 1941 zhruba o čtvrt milionů svazků.

Bezprostředně po skončení války byla věnována pozornost zejména návratu činnosti instituce do normálního stavu. Poškozené budovy byly opraveny[37] a usilovalo se o nahrazení co největšího možného počtu za války zničených knihovních jednotek. Ihned po skončení války se rovněž začalo s přemisťováním knih na jejich původní místa. Jednalo se zhruba o 750 tisíc knih, které sice nebyly odvezeny z budovy muzea (jako tomu bylo v případě vzácných materiálů), ale které byly přesunuty na bezpečnější místa v muzeu.

Služby čítárny byly rozšířeny o pult, u kterého byly poskytovány informace jak čtenářům knihovny, tak široké veřejnosti. Sbírka tištěných knih byla značně obohacena rozvojem mezinárodního výměnného systému oficiálních dokumentů.

Po druhé světové válce měla knihovna Britského muzea pouze zhruba šest set zaměstnanců. Existoval zde také muzejní kriketový tým a střelecký klub, což přispívalo k atmosféře trochu připomínající venkov.

Z osobností knihovny Britského muzea ve druhé polovině 20. století si naši pozornost zcela určitě zaslouží F.C. Francis, jeden ze dvou kurátorů oddělení tištěných knih v letech 1948-1959 a ředitel Britského muzea v letech 1959-1968, který pomohl vytvořit Britskou národní bibliografii, snažil se o uplatňování nových metod zpracování při přípravě nového vydání generálního katalogu tištěných knih (a dlužno podotknout, že se snažil úspěšně). Tvrdil také, že by se knihovna měla více zaměřit na vědeckou obec. Důsledkem bylo zahrnutí knihovny Patentového úřadu do struktury Britského muzea v roce 1966. Francis se rovněž zasloužil o rozšíření mikrofilmu a o zrychlení kopírovacích služeb. Zajímal se i o možnosti využití počítačového zpracování dat v knihovních procesech. Je tedy více než zřejmé, koncem 60. let se v knihovně udály významné změny.

8. Vznik Britské knihovny

V roce 1963 byl rozhodnutím Parlamentu snížen počet členů správní rady Britského muzea a o devět let později došlo k oddělení tištěných knih a rukopisů od hlavních sbírek Britského muzea, čímž byl položen základ Britské knihovny. Součástí nově zřízené Britské knihovny se stala tři oddělení knihovny Britského muzea v roce 1973, a to jako výsledek doporučení Národního knihovního výboru, jemuž předsedal dr. Dainton.

Britská knihovna dostala do své správy obrovské množství knih a rukopisů, které Britské muzeum shromáždilo za více než dvě století své existence. Generální katalog tištěných knih poskytl neocenitelné množství informací o knihovním fondu. Dosti všeobecně formulovaná záhlaví (např. Bible, Liturgie, Anglie, Londýn, Shakespeare apod.) zřetelně poskytovala uživatelům přehled o tom, co je z tohoto zájmu pro ně relevantní, respektive pertinentní. Oddělení tištěných knih také dalo k dispozici velice užitečné přehledové seznamy týkající se částí sbírek v podobě katalogů zkrácených názvů (francouzského, španělského, italského, holandského, německého atd.) a velmi detailní katalog knih z 15. století. Připomeňme ještě, že četné katalogy konkrétních jazyků zpracované oddělením orientálních tištěných knih a rukopisů byly mnohdy průkopníky v dané oblasti.

Britská knihovna dnes představuje nejdůležitější národní knihovnu[38] v Británii.[39]

Kromě Britského muzea jako nejdůležitější a nejstarší složky se na jejím vzniku podílely následující instituce:

* National Library for Science and Invention (původně Patent Office Library)

* uchovávat a umožňovat přístup k jednomu výtisku každé knihy a časopisu vydávaných v zemi

Aby mohla Britská knihovna všechny zmiňované úkoly plnit, dostává ministerský

grant od ministerstva kultury, médií a sportu. Plně automatizované čítárny knihovny jsou od roku 1997 umístěny v Londýně v nové budově v St. Pancras, na výpůjční službu se pak specializuje yorkshirská pobočka v Boston Spa (zde je umístěno i British Library Document Supply Centre, často uváděné pod zkratkou BLDSC). Celkově má Britská knihovna přes 150 milionů knih, rukopisů a multimediálních artefaktů, které jsou umístěny na zhruba 580 kilometrech polic. Na počátku roku 2001 zveřejnila Britská knihovna na http://blpc.bl.uk nový katalog se záznamy o zhruba deseti milionech dokumentů. Z odborného hlediska je pro nás též důležité, že Britská knihovna má ve svých fondech rozsáhlou sbírku literatury týkající se knihovnictví a informační vědy.[41] Znatelná změna nastala také v tom, že na rozdíl od předchozí tradice je některé dokumenty z původních fondů knihovny Britského muzea nyní možné si vypůjčit absenčně.

Počet zaměstnanců knihovny se pohybuje okolo 2 400. Oproti historickým dobám ovšem dochází nejenom k nárůstu pracovních sil (prvotních patnáct zaměstnanců by opravdu dnes nestačilo), ale také ke kvalitativním změnám ve způsobu práce. V knihovně Britského muzea to totiž tradičně vypadalo tak, že příslušný zaměstnanec většinou strávil v knihovně celý život, respektive jeho produktivní část, a tím se také velmi detailně seznámil s fondy knihovny a s procedurami, které jsou v knihovně vykonávány. V poslední době ovšem zaměstnanci v knihovně mnohdy tak dlouho nevydrží a je také typičtější přesun zaměstnance z jednoho oddělení knihovny do druhého. Tím se samozřejmě rozšiřuje rozhled zaměstnanců, ovšem mají také méně podrobných znalostí konkrétních částí sbírek a jejich historie.

Nedostatek finančních prostředků (jak vidět, v některých aspektech se toho opravdu od 18. století příliš nezměnilo) také nutí Britskou knihovnu přehodnocovat akviziční politiku. Hrozí proto reálné nebezpečí, že letitá tradice shromažďování co nejvíce světových publikací vědecké hodnoty bude muset být přizpůsobena těmto tlakům. Přednost budou patrně dostávat publikace vztahující se k Velké Británii.

Již bylo naznačeno, že Britská knihovna v podobě budovy St Pancras získala vlastní stánek (byť pro veřejnost značně kontroverzní) a z Britského muzea se odstěhovala.[42] Z ústřední části Britského muzea byly odstěhovány rozsáhlé sbírky knih a zůstala pouze historická kruhová čítárna.

Myšlenka na vybudování nových samostatných prostor pro knihovnu vznikla již na počátku šedesátých let 20. století, se stavebními pracemi se však začalo až roku 1982 a dokončeny byly roku 1997. Vzhledem k době stavby je jasné, že původní rozpočet 116 milionů liber byl několikanásobně překročen.

Výsledná podoba budovy se nesetkala s příliš vlídným přijetím. Například sám princ Charles ji ještě v době, kdy existovala jenom na rýsovacích prknech architektů, označil za akademii pro tajnou policii. Jeden výtvarný kritik ji dokonce přirovnal k architektonickým nápadům Benita Mussoliniho. Kritika v tisku se zaměřuje i na kapacitu knihovny – podle původních záměrů měla budova pojmout na 25 milionů svazků, ve skutečnosti se do ní ale nevejde více než 12 milionů svazků, což je zhruba počet odpovídající fondům knihovny v době stěhování do této nové budovy. Jednoznačné pozitivum je třeba ale vidět ve zlepšených podmínkách pro dlouhodobé skladování knih, protože nové prostory jsou lépe vybaveny z hlediska možnosti optimalizovat teplotu a vlhkost vzduchu.

9. Britské muzeum dnes

Dnešní Britské muzeum není pouze původním muzeem bez knihovny, ale vzhledem k architektonickým úpravám a k vyvoření nové knihovny s jiným posláním, než jaké měla původní knihovna Britského muzea, se z něj stala opět instituce s velmi rozsáhlým spektrem činností, které mohou být více koncentrovány přímo v areálu Britského muzea místo na detašovaných pracovištích.

Návrhem úprav centrální části byl pověřen britský architekt Lord Norman Foster,[43] jehož firma Foster & Partners zvítězila v konkurenci zhruba 130 dalších architektonických ateliérů. Slavnostní otevření nádvoří, které nese jméno současné britské královny (celý název totiž zní The Queen Elizabeth II Great Court), se uskutečnilo v prosinci 2000, takže souvislost s ostatními projekty v souvislosti s miléniem je více než zřejmá. Můžeme dokonce prohlásit, že úprava nádvoří Britského muzea svou kvalitou značně převyšuje ostatní novostavby (v této souvislosti bývá uváděn zejména nepříliš povedený Millenium Dome), navíc se jedná o největší krytý prostor v Evropě, který můžeme směle považovat za malé náměstí.

Pokud se týká finančních prostředků, je třeba podotknout, že Britové se kromě Komise pro oslavy milénia a soukromých dárců[44] v čele s královnou Alžbětou přidrželi tradičního způsobu jejich získávání, to jest loterie, která ostatně stála i u samého zrodu muzea, tedy před čtvrt tisíciletím. Projekt přestavby Britského muzea stál celkem téměř sto milionů liber.

Úpravy odstranily zatuchlý a šedivý vzhled, který byl pro tuto budovu tolik typický.[45] Zvenku se budova příliš nezměnila, má jenom nové omítky a obklady. Kruhová čítárna znovu získala vzhled, jaký měla po svém vzniku – dominující barvy jsou azurově modrá, krémová a zlatá.

Nejpodstatnější změny začínají v obrovské vstupní hale, jejíž stěny a stropy dnes zdobí barvami hýřící viktoriánské malby a vzory tak, jako tomu bylo před desítkami let. Uprostřed vnitřního nádvoří obdélníkového půdorysu je kruhová čítárna zbavená všech přístaveb, v níž byly umístěny sbírky knih, a kolem čítárny se nachází volný prostor obklopený čtyřmi neoklasickými portiky. Kontroverzní reakce vzbudil zejména jižní portikus, který má světlejší barvu než zbylé tři, protože byl bez vědomí Britského muzea postaven z levnějšího francouzského pískovce místo z pískovce portlandského. Použití tohoto substitutu nakonec schválilo i English Heritage (památkový ústav).

Střecha kryjící nádvoří má hmotnost 800 tun[46] a je tvořena 3 312 trojúhelníkovými skleněnými panely. Na polovině své plochy mají tyto panely malé tečky, které slouží jako ochrana před ultrafialovým zářením a snižují míru oslnění slunečním světlem. Aby se přesto nádvoří nestalo gigantickým skleníkem, je v létě pod podlahou přečerpávána studená voda, která snižuje teplotu v čítárně. V zimě lze tentýž systém využít k topení.

Čítárnu zvenku obklopují dvě široká schodiště, která vedou do poloeliptické stavby na severní straně čítárny.

Přestože nyní většina knihovnických funkcí je přesunuta do St. Pancras (z obr. 11 je zřejmé, že tato budova je velice blízko u Britského muzea, konkrétně ve vzdálenosti asi jedné míle), v kruhové čítárně zůstávají knihy týkající se sbírek deseti oddělení samotného Britského muzea. Jako velmi štědrý donátor zde vystupuje Paul Hamlyn, který svou podporou umožnil fungování čítárny na bázi veřejné knihovny a jehož jméno knihovna nese.[47] V roce 1997 jeho nadace věnovala Britskému muzeu na 25 tisíc encyklopedií a příruček (z třetiny se jednalo o již použité knihy). V čítárně je na tři sta studijních míst.[48]

V čítárně jsou navíc terminály umožňující přístup do tzv. Compassu, což je poměrně nová multimediální databáze, v níž jsou zachyceny nejpodstatnější exponáty, které Britské muzeum za dobu své existence nashromáždilo. Tato část čítárny nese jméno Waltera a Leonore Annenbergových,[49] kteří na přispěli na stavební úpravy částkou 8,5 milionu dolarů. Přesto se objevují pochybnosti o funkci této čítárny, která již není spojena se sbírkami původní knihovny Britského muzea.

Obr. 10: Pohled na zastřešené nádvoří Britského muzea z ptačí perspektivy

Obr. 11: Umístění Britského muzea a Britské knihovny St. Pancras na výřezu z plánu města Londýna

10. Shrnutí

V této seminární práci jsem se pokusila nastínit historii knihovny Britského muzea od doby jejího vzniku v roce 1753 do počátku 70. let 20. století a ilustrovat současný stav britského knihovnictví na příkladě Britské knihovny, jejíž součástí se roku 1973 knihovna Britského muzea stala, a nově vzniklé referenční knihovny v prostorách proslulé kruhové čítárny Britského muzea. Kruhová čítárna, jež byla otevřena roku 1857 a za jejíhož duchovního otce považujeme Antonia Panizziho, bezesporu nejslavnější osobnosti spjaté s knihovnou Britského muzea, je samostatně rozebrána po stránce architektonické i knihovnické.

V rámci dodatků jsou formou přehledu uvedena nejdůležitější data z historie, potažmo i současnosti Britského muzea, dále jsou to pak někteří z nejslavnějších čtenářů knihovny Britského muzea a konečně několik zajímavostí týkajících se sbírek českých a slovenských materiálů v dnes již Britské knihovně. Obrazový doprovod je kvůli oživení a zároveň lepšímu porozumění textu umístěn vždy přímo u kapitoly, jíž se svou tematikou dotýká.

11. Použitá literatura

[1] Andrews, Carol. The Rosetta Stone. London: British Museum Press c1981. 31 s. ISBN 0-7141-0931-2

[2] Beránek, Jaroslav. Britské muzeum kráčí do nového tisíciletí. In: HN. ISSN 0862-9587. 8.12.2000.

[3] Beránek, Jaroslav. Nádherný prostor, či policejní budova? In: HN. ISSN 0862-9587. 21.11.1997.

[4] The British Library at St Pancras. In: Library Management. ISSN 0143-5124. Roč. 19(1998), č. 6, s. 371-378. Přístup 18.4.2003 z ProQuest.

[5] The British Museum. Compiled by R.G.W. Anderson. London: British Museum Press 1997. 63 s. ISBN 0-7141-2119-3

[6] Colin, Martin. Changing Spaces at the British Museum. In: Lancet. Roč. 357(24.3.2001), č. 9260, s. 965. Přístup 18.4.2003 z Academic Search Premier.

[7] Day, Alan. New Light on the Reading Room‘s Future. In: New Library World. ISSN 0307-4803. Roč. 99(1998), č.1139, s. 41-42. Přístup 18.4.2003 z ProQuest.

[8] Esdaile, Arundell. The British Museum Library. A Short History and Survey. 2nd ed. London: George Allen and Unwin 1948. 388 s.

[9] Glasgow, Eric. Sir Anthony Panizzi. In: Library Review. ISSN 0024-2535. Roč. 50(2001), č. 5/6, s. 251-254. Přístup 9.5.2003 z ProQuest.

[10] Glasgow, Eric. The Origins of the Library Association. In: Library Review. ISSN 0024-2535. Roč. 49(2000), č. 6, s. 299-302. Přístup 18.4.2003 z ProQuest.

[11] Harris, P.R. A History of the British Museum Library 1753-1973. London: British Library 1998. 833 p. ISBN 0-7123-4562-0

[12] Hoberman, Ruth. Women in the British Museum Reading Room during the Late-Nineteenth and Early-Twentieth Centuries. In: Quasi To Counterpublic Feminist Studies. ISSN 0046-3663. Roč. 28(2002), č. 3, s. 489-512. Přístup 18.4.2003 z ProQuest.

[13] James, Stuart. Moving the British Library. In: Library Review. ISSN 0024-2535. 1998, Roč. 47, č. 3, s. 183-186. Přístup 18.4.2003 z Proquest.

[14] Levy, Paul. The British Museum Regains Its Charm. In: Wall Street Journal, 7.12.2000. Přístup 5.5.2003 z ProQuest.

[15] London. Guide in Colour. London: Thomas & Benacci c1991. 191 s. ISBN 88-7666-007-0

[16] McCann, Paul. The Hamlyn Foundation‘s Major Donations. In: The Times, 3.1.2001. Přístup 9.5.2003 z Newspaper Source.

[17] McCue, Jim. Reading Room at the British Museum. In: The Times, 10.1.2001. Přístup 9.5.2003 z Newspaper Source.

[18] Moseley, Ray. British Museum‘s Converted Great Court to open Thursday. In: Chicago Tribune, 4.12.2000. Přístup 9.5.2003 z Newspaper Source.

[19] Munson, James. A Celebration of the British Museum. In: Contemporary Review. ISSN 0010-7565. Roč. 282(2003), č. 1647, s. 242-243. Přístup 9.5.2003 z ProQuest.

[20] Norwich, John Julius. A Short Tour of the British Museum. London: British Museum Publications 1989. 32 s. ISBN 0-7141-1692-0

[21] Nová tvář Britského muzea. In: 100+1 ZZ. ISSN 0322-9629. Roč. 2001, č. 3, s. 48-49.

[22] Pavlíková, Děvana. Československá sbírka v Knihovně Britského muzea. In: Čtenář. ISSN 0011-2321. Roč. 43 (1991), č. 8-9, s. 297-301.

[23] Pilsk, Suzanne C. et al. Organizing Corporate Knowledge. The Ever-Changing Role of Cataloguing and Classification. In: Information Outlook Washington. ISSN 1091-0808. Roč. 6(2002), č. 4, s. 30-40. Přístup 9.5.2003 z ProQuest.

[24] Rosenthal, Tom. Marx‘s Office. In: New Statesman. ISSN 1364-7431. Roč. 130(2001), č. 4519, s. 29. Přístup 18.4.2003 z Academic Search Premier.

[25] Rosenthal, Tom. New Spirit Revives Temple of Reading. In: The Times 25.11.2000. Přístup 9.5.2003 z Newspaper Source.

[26] Stockdale, Rachel. The Retrospective Conversion of the British Library Manuscripts‘ Catalogue. A Description of the Project. In: Journal of the Society of Archivists. ISSN 0037-9816. Roč. 21(2000), č. 2, s. 199-213. Přístup 9.5.2003 z ProQuest.

[27] Šimsová, Sylva. Britské knihovnictví. Bulletin SKIP. ISSN 1210-0927. Roč. 9 (2000), zvláštní číslo. 32 s.

[28] Šimsová, Sylva. Britské knihovny a čtenáři v devatenáctém a dvacátém století: filozoficko-historický pohled. In: CD-ROM Informační studia a knihovnictví v elektronických textech I. Praha: ÚISK 2003.

[29] Šimsová, Sylva. Sylva Šimsová odpovídá z Anglie. In: Čtenář. ISSN 0011-2321. Roč. 53 (2001), č. 4, s. [129].

[30] Váňová, Magdalena. Britská knihovna zpřístupnila katalog svazků „na síti“. In: HN. ISSN 0862-9587. 6.2.2001, s. 18.

[31] Weimerskirch, Philip J. The National Library of England – past and present. In: Library Quarterly. ISSN 0024-2519. Roč. 69(1999), č. 4, p. 505. Přístup 18.4.2003 z Academic Search Premier.

[32] Wilson, David M. The British Museum: 250 Years On. In: History Today. ISSN 0018-2753. Roč. 52(2002), č. 10, s. 4-5. Přístup 9.5.2003 z Proquest.

Z hlediska internetových pramenů mají největší význam následující dvě oficiální stránky:

12. Dodatky

a) Stručná historie Britského muzea v datech

b) Slavní návštěvníci knihovny Britského muzea

Nepochybně nejvlivnějším čtenářem knihovny Britského muzea byl Karl Marx,[50] který zde pracoval denně po dobu třiceti let a také zde sepsal svůj Kapitál (1867).[51] Tohoto snobského revolucionáře by jistě nepotěšilo, že do míst, kde on studoval, má nyní přístup široká veřejnost. V jeho časech bylo totiž možné získat čtenářský lístek jen na doporučení člena správní rady Britského muzea, zaměstnance muzea, šlechtice, ministra nebo rektora univerzity. Knihovně Britského muzea byla také přezdívána jako knihovna poslední záchrany, čímž bylo taktně naznačeno, že pokud by čtenář náhodou mohl studovat potřebné materiály někde jinde, měl by tak pokud možno učinit.

Z dalších slavných čtenářů jmenujme například Benjamina Disraeliho, Williama Gladstonea,Vladimíra Iljiče Lenina, Lva Davidoviče Trockého,[52] Máhatmá Gándhího, Rudyarda Kiplinga, Williama Butlera Yeatese, Thomase Hardyho, Brama Stokera, Oscara Wildeho[53], George Bernarda Shawa, Marka Twaina či T.S. Eliotta.

Virginii Woolf zaujal zejména vstup do Kruhové čítárny Britského muzea, který popisuje následovně: „Létací dveře se otevřely a člověk stál pod ohromnou kupolí, jako kdyby se člověk stal myšlenkou v širokém plešatém čele, které bylo nádherně obkrouženo pásem slavných jmen.“ Doplníme-li, že se jednalo výhradně o mužská jména a že ono zmiňované plešaté tělo také naznačuje mužský prvek, je jasné, že spisovatelka se domnívá, že čítárna v sobě spojuje mužský princip s významnými kulturními činy. Onen pás slavných jmen se ovšem v čítárně objevil až v roce 1907, kdy byla na šest měsíců uzavřena a v této době zrenovována.

Davida Lodge atmosféra čítárny Britského muzea uchvátila snad ještě výrazněji, protože napsal dokonce román Den zkázy v Britském muzeu (originální titul zní The British Museum Is Falling Down). Autor sám knihu nejvýstižněji hodnotí v doslovu, kde píše, že prý když čtenář knihovny Britského muzea projeví zájem číst tuto knihu, je odkázán do severní části knihovny, kde jsou jednak díla velice cenná, jednak díla pornografická. On sám si ovšem není jist, do které z těchto kategorií jeho román spadá.[54]

c) České a slovenské knihy v knihovně Britského muzea

Jako obyvatelé České republiky bychom pak neměli rozhodně zapomenout na význam českých a slovenských dokumentů uchovávaných Britskou knihovnou.[55] V rámci Slovanské a východoevropské sbírky (Slavonic and East European Collections) se můžeme setkat s mnoha díly vztahujícími se k našemu území. Dokonce už v prvním katalogu knihovny Britského muzea z roku 1787 lze nalézt několik titulů, ovšem jedná se spíše o tisky cizí provenience tematicky se zaměřující na Čechy. Možná ale překvapí, že například olomoucký biskup Jan Dubravius je zde reprezentován svým dílem De piscinis (O rybníkářství) již z roku 1599. Pozornost si zaslouží i díla Jana Amose Komenského[56] či sbírka děl Václava Hollara[57].

O systematickém nákupu zahraničních děl lze v knihovně Britského muzea hovořit od poloviny 19. století. Jak již bylo v hlavní části textu zmíněno, tehdy totiž Antonio Panizzi jako kustod sbírky tištěných knih získal vládní dotaci ve výši 10 tisíc liber ročně na nákup starých knih a ještě 5 tisíc liber na knihy nové. Panizziho rozhodnutí vytvořit nejlepší sbírku cizojazyčné literatury mělo dalekosáhlé důsledky pro budoucí vývoj knihovny a orientaci jejích fondů. Panizziho úsilí našlo velkou oporu v osobě T. Wattse, který byl jeho pravou rukou a který ovládal několik slovanských jazyků.

Britská knihovna dnes vlastní deset inkunábulí české provenience, rozsáhlou sbírku českých biblí (mj. první úplnou českou bibli z roku 1488 nebo několik vydání proslulých melantrišek), Matthioliho Herbář, Kalendář historický z tiskárny Daniela Adama z Veleslavína či grafické listy Egidia Sadelera. Z doby do poloviny 18. století jsou ovšem v knihovně určité mezery, knižní produkce českých zemí je reprezentována v relativní úplnosti až zhruba od druhé poloviny 18. století, takže zde najdeme díla Gelasia Dobnera, Rafaela Ungara, Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Pavla Josefa Šafaříka či Františka Palackého, z autorů mladší generace pak zmiňme například Františka Čelakovského, Karla Jaromíra Erbena, Karla Hynka Máchu, Karla Havlíčka Borovského, Boženu Němcovou nebo Jana Nerudu. Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a další spisovatelé 20. století jsou bohatě reprezentováni prvními vydáními svých prací. K rozvoji akvizice došlo po druhé světové válce, zejména pak v šedesátých letech, kdy se rozšířily výměnné styky s knihovnami v Československu. Díky právu povinného výtisku má Britská knihovna také úplnou sbírku československých exilových publikací vydaných v Anglii za druhé světové války, a to včetně vládních dokumentů. Exilová publikační činnost (zvláště máme na mysli období po roce 1968) je pak reprezentována prakticky v úplnosti.

Samostatný katalog českých a slovenských knih v Britské knihovně neexistuje, ale nemusí nás to příliš trápit, protože souborný katalog tohoto druhu neexistuje pro žádnou jazykovou oblast, i když hlavní světové jazyky mají své short-title catalogues. České a slovenské publikace jsou zahrnuty do Generálního katalogu (General Catalogue), u kterého je zajímavé mimo jiné ten fakt, že až do roku 1975 byl veden ve svazkovém formátu. Poslední a nejúplnější verze katalogu tištěných knih do roku 1975 byla vydávána od roku 1979 do roku 1988 a tvoří ji 366 svazků, z nichž každý má 500 stran. Od roku 1975 je veškerá katalogizace v Britské knihovně prováděna na počítači.

[1] Zde je vhodné poznamenat, že pokud se týká revolucí, tak Anglie byla daleko před ostatní Evropou, stačí si vzpomenout na Velkou francouzskou revoluci, kterou datujeme až lety 1789-1799.

[2] Wales ztratil poslední zbytky samostatnosti už hluboko v 16. století, roku 1801 bylo pak ke Spojenému království připojeno Irsko.

[3] Synem královny Viktorie Eduardem VII. nastupuje dynastie sasko-koburská, později přejmenovaná na windsorskou. Pochází z ní i současná anglická královna Alžběta II.

[4] Z hlediska filozofie jmenujme například britský empirismus kontra kontinentální racionalismus již z dřívější doby.

[5] O ženách jakožto čtenářkách knihovny Britského muzea se rovněž zmíníme.

[6] Rok 1603 je pro britské dějiny velice významný i kvůli tomu, že v tomto roce umírá anglická královna Alžběta I. a na trůn nastupuje Jakub I. z dynastie Stuartovců, jak bylo naznačeno výše.

[7] Královská společnost (Royal Society) byla založena roku 1660 a o dva roky později získala královské privilegium. K jejím předsedům patřilo mnoho význačných vědců, například Sir Isaak Newton (1703-1727) nebo Sir Hans Sloane, o němž ještě uslyšíme. Jejími členy se mohou stát i cizinci.

[8] Cottonian Library byla národu věnována Sirem Robertem Cottonem již v roce 1700.

[9] Není bez zajímavosti, že katalogy rukopisů z Harleyské a Cottonské sbírky vytištěné na počátku 19. století jsou dnes stále používány. Stejně tak je tomu i například u série přírůstkových katalogů vydaných zejména díky Siru Fredericu Maddenovi, Siru Edwardu Bondovi a jejich následníkům. Již od druhé poloviny 80. let 20. století se ovšem ve sbírce rukopisů využívá při katalogizaci počítače a nedávno proběhl projekt retrokonverze tištěných katalogů, i když se netýkal úplně všech katalogů a byl časově poněkud omezen kvůli stěhování do nových prostor v St. Pancras. Konverze původních formátů byla do jisté míry usnadněna i tím, že Britská knihovna má copyright na většinu těchto katalogů, jinými slovy nebylo třeba udělení zvláštního povolení.

[10] Sir Hans Sloane hrál význačnou roli v evropském osvícenství. Základem jeho sbírky byly přírodniny, ale postupem let byl záběr rozšiřován na starožitnosti, rukopisy, tištěné knihy, mince, medaile, grafiku a tisky. Bylo rozhodnuto, že Sloaneovy sbírky (mimochodem popsané ve 46 svazcích katalogu) mají být uchovány v celistvosti a správci této sbírky se mají postarat o jejich nabídnutí koruně ke koupi za cenu 20 tisíc liber.

[11] Jedná se o bývalou rezidenci vévodů z Bedfordu. Za zmínku stojí i skutečnost, že při vybírání vhodného objektu byla zvažována i koupě Buckingham House (budoucího Buckinghamského paláce). Tento návrh byl však nakonec zamítnut z důvodu přiliš vysoké ceny a nepříliš vhodné polohy.

[12] V britské terminologii se jako lord kancléř (Lord Chancellor) označuje ministr spravedlnosti a předseda Horní sněmovny.

[13] V originále Lord Keeper (of the Privy Seal).

[14] Správní rada fungovala podle tohoto zákona až do roku 1963.

[15] V knihovně si občas někteří zaměstnanci stěžovali na různé věci a právě například poslíček Joseph Lockwood si roku 1760 stěžoval na to, že je přehlížen ostatními zaměstnanci.

[16] Správní rada rozhodovala například o tom, od koho nakupovat knihy, ale na pořadu dne bylo i řešení takových triviálností jako zákaz chovu psů a drůbeže na pozemcích muzea.

[17] Dnes Britským muzeem jakožto nejnavštěvovanějším muzeem na světě projde ročně na šest milionů návštěvníků, které lákají zejména rozsáhlé sbírky asyrských a egyptských předmětů (včetně slavné Rosettské desky, která se před čtyřmi lety stala u příležitosti dvoustého výročí svého nalezení sama předmětem výstavního projektu Britského muzea), etruských i orientálních předmětů, ale také například archeologických nálezů z Britského souostroví.

[18] K dispozici je pochopitelně i pracnější způsob, jak zjistit, co knihovna v které době vlastnila. V průběhu její historie byly totiž používány nejrůznější značky označující knihy jako vlastnictví Britského muzea. Uvedeme-li si příklad z pozdějšího období, pak můžeme konstatovat, že ve 30. a 40. letech 19. století byly ruby titulních stran u knih označovány razítky a tužkou napsanými čísly. Díky nim můžeme dnes zjistit mnoho dalších informací o jednotlivých knihovních jednotkách, kupříkladu datum nákupu knihy (alespoň přibližné) a často také cenu knihy.

[19] Panizzi v knihovně působil již od roku 1831 jako asistent ve sbírce tištěných knih, od roku 1837 pak jako Under Librarian a dlužno říci, že ze začátku to pro něj byla dosti náročná práce, protože většinu věcí se učil za pochodu. Už roku 1835 přednesl výboru Dolní sněmovny zprávu, v níž naznačil nedostatky knihovny Britského muzea. Srovnáním s významnými knihovnami ostatních evropských metropolí dospěl k závěru, že knihovna Britského muzea se za stávajících podmínek rozhodně nemůže blížit instituci fungující jako národní knihovna. Stěžoval si na nedostatek peněžních prostředků poskytovaných parlamentem a na to, že vedení muzea je tudíž závislé zejména na darech. Podle jeho odhadu by bylo potřeba poskytnout knihovně roční grant ve výši deseti tisíc liber po následujících deset let, aby bylo možno vyplnit mezery vzniklé nedostatkem prostředků na nákup knih. Vyzdvihl také nutnost co nejrychleji vytvořit souhrnný katalog knih.

[20] Jemu samotnému ovšem na penězích příliš nezáleželo, o čemž svědčí i ten fakt, že když byl nucen ze zdravotních důvodů na svou funkci rezignovat, nabídl se, že několik měsíců bude svůj post ještě vykonávat, a to bez nároku na plat.

[21] Tato Panizziho pravidla z roku 1841 způsobila mezi lety 1847 až 1849 ve sbírce tištěných knih značnou kontroverzi, Panizzi byl dokonce nucen obhajovat svá pravidla před královskou komisí. Spor se týkal toho, že v knihovně Britského muzea bylo běžnou praxí publikovat katalog jako abecední seznam řazený podle autora. Panizziho pravidla prosazovala seskupení všech manifestací konkrétního díla pod jediným hlavním záhlavím. Intelektuální informace byla tedy shromážděna tak, aby uživatel mohl zjistit všechny vazby konkrétního titulu. Královská komise se nakonec postavila na Panizziho stranu a zakázala členům správní rady zasahovat do katalogizační politiky.

[22] Pozdější doba na příkladu indického matematika a knihovníka Ranganathana také ukáže, že poklidu knihovny může příchod aktivního člověka jedině prospět. Důležité ovšem je, aby se nově příchozí knihovník nedal odradit až přílišným klidem panujícím mezi knihami, jako se to stalo právě autorovi slavné dvojtečkové klasifikace, který předtím učil na univerzitě a po týdnu v knihovně už se chtěl zase vrátit do učeben plných života (naštěstí pro knihovnictví se tak nestalo).

[23] Chartistické hnutí bylo prvním demokratickým, sociálně orientovaným dělnickým hnutím ve Velké Británii. Název je odvozen od programové Charty lidu z roku 1838, která obsahovala politické a sociální požadavky (všeobecné volební právo, snížení daní, zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd). V 50. letech 19. století se hnutí rozpadlo.

[24] Zde bych jmenovala zejména Williama Gladstonea, který v 50. a 60. letech 19. století zastával funkci ministra financí a později byl několikrát zvolen premiérem. Panizzi stále sledoval italské události a Gladstoneovi radil v politických i jiných otázkách týkajících se Itálie.

[25] S Liverpoolem byly koneckonců spjaty i počátky jeho pobytu v Anglii, kde roku 1821 po útěku z rodné země našel politický azyl.

[26] Jones původně stál v čele sbírky tištěných knih. V letech 1862-1863 zastupoval Panizziho v jeho funkci, protože ten se musel odebrat na delší zdravotní dovolenou (důvodem bylo hlavně přepracování).

[27] Jednou z událostí, které přispěly ke vzniku Knihovnické asociace právě v této době, byly i typicky viktoriánské myšlenky týkající se rozšíření vzdělávacího systému (svědčí o tom mimo jiné Zákon o základním vzdělání – Elementary Education Act – z roku 1870). Počátky asociace jsou spjaty se setkáními knihovnických nadšenců, které se konaly zejména v říjnu 1877 v Londýně, kde součástí programu byla samozřejmě i návštěva knihovny Britského muzea.

[28] Elektrické osvětlení umožňilo také celoroční rozšíření otevírací doby kruhové čítárny, která zavírala své brány až v osm hodin večer. V průběhu dalšího vývoje ovšem v otevíracích hodinách došlo ke změnám, například v souvislosti s opravami v roce 1905 nebo s první světovou válkou.

[29] Svícení plynem bylo z pochopitelných důvodů zakázáno.

[30] Nelze si ovšem představovat, že Panizzi by přišel se zcela novou myšlenkou – inspirací mu mohl být jednak Křišťálový palác, jednak již dřívější použití železné konstrukce při stavbě knihoven (jako příklad nám může z různých hledisek posloužit Labroustův pařížský interiér knihovny sv. Jenovéfy z let 1845-1850, Walterova Kongresová knihovna nebo koneckonců podobně zaklenuté čítárny ve Wolfenbüttelu či v oxfordském Radcliffu). Panizzi všechny tyto stavby určitě znal.

[31] Křišťálový palác (Crystal Palace) byl postaven podle návrhu architekta Sira Josepha Paxtona, který jako první vyvinul střešní konstrukci z oceli a skla s prefabrikovanými standardními prvky. Palác byl po skončení výstavy přenesen z Hyde Parku do Sydenhamu a v roce 1936 zničen požárem.

[32] Nedávný průzkum prokázal, že kruhová čítárna je ve směru východ-západ zhruba o 40 mm delší než v severojižním směru.

[33] Připadalo mu, že Panizzi tam vypadá jako kolos, oproti kterému se členové správní rady musí nutně cítit jako pygmejové. Také považoval za značně znevažující udělit takovou poctu cizinci. Tento značně xenofobní postoj je ovšem v kontrastu s tradiční britskou pohostinností, vždyť i v čítárně Britského muzea nacházelo azyl mnoho emigrantů.

[34] Většina ženských návštěvnic knihovny byla v této době spjata s fabiánskou společností, což byla společnost založená v Británii roku 1883, jejímž cílem bylo prosazování zespolečenštění hospodářství nikoliv cestou revoluce (jako marxismus), ale spíše cestou postupných reforem. Název vychází z taktiky římského vojevůdce Fatia Maxima Cunctatora, který dosáhl úspěchu vyčkávací taktikou. K předním mužským osobnostem společnosti patřil G.B. Shaw.

[35] V dnešní době je portikus zase obnoven (viz dále). Poznamenejme ještě ve stručnosti, co portikem rozumíme. Jako portikus označujeme v římské architektuře síň tvořenou sloupy (málokdy pilíři) s uzavřenou zadní stěnou (nabízí se tedy srovnání s řeckou stoou). Může stát samostatně, ale ve většině případů se s portikem setkáváme jako s předsíní před hlavním průčelím stavby. Je to zdůrazňující stavební prvek a je obvykle korunován štítem. Později se uplatňuje v renesanční a zejména pak v klasicistní architektuře.

[36] Ze zhruba 130 zaměstnanců Britského muzea, kteří sloužili ve válce v ozbrojených silách, čtyři zahynuli při výkonu služby.

[37] Kruhová čítárna byla pro veřejnost znovu otevřena v červnu 1946.

[38] Není bez zajímavosti, že jako první přišel s myšlenkou národní knihovny matematik a astrolog John Dee, který v 16. století navštívil Prahu i rožmberské panství.

[39] Ve Skotsku jako národní knihovna funguje edinburghská National Library of Scotland, ve Walesu je to National Library of Wales a konečně v Severním Irsku najdeme tamější národní knihovnu v Queen‘s University Belfast.

[40] V roce 1982 byla připojena ještě India Office Library a o rok později knihovna Institute of Recorded Sounds.

[41] Část tohoto fondu (včetně časopisecké produkce) je k volnému využití v čítárně Humanities 2.

[42] Bylo tím uvolněno zhruba čtyřicent procent plochy, kterou knihovna v muzeu zabírala. V důsledku toho se mohly do Britského muzea vrátit etnografické exponáty, které byly dosud „ve vyhnanství“ poblíž Piccadilly Circus. Pro představu uveďme, že muzeum vlastní na šest a půl milionu objektů od mincí až po velké skulptury.

[43] Tento manchesterský rodák je mimo jiné autorem architektonického návrhu správní budovy Honkongské a šanghajské banky v Hongkongu z 80. let či plánu renovace budovy berlínského Reichstagu z let devadesátých.

[44] Všichni, kdo přispěli částkou 100 liber, budou mít své jméno navždy zvěčněno u konkrétního střešního panelu. Podobně jsou drobní i významnější sponzoři uvedeni například i na jednotlivých dlažebních kamenech u nedávno postavené kopie Shakespearova divadla The Globe (mj. houslista Sir Yehudi Menuhin či herec John Cleese). Zdá se, že je to jeden z nejpřijatelnějších způsobů získávání financí na rekonstrukce či jiné úpravy památek, který se v Británii těší velké oblibě.

[45] Navíc se také redukoval problém bloudění návštěvníků v nepřehledných prostorách muzea.

[46] Některé prameny uvádějí až tisíc tun.

[47] The Paul Hamlyn Library.

[48] Pro srovnání můžeme uvést, že všeobecná studovna Národní knihovny má zhruba dvě stě míst.

[49] Annenberg působil jako velvyslanec Spojených států amerických ve Velké Británii.

[50] Čítárnu později navštěvovala i Marxova dcera Eleanor, ale ne za všech okolností bylo příčinou její návštěvy studium. Stýkala se zde totiž se svým milencem Edwardem Avelingem, který byl – stejně jako ona – vyzbrojen čtenářským lístkem. Na Eleanořin čtenářský lístek bylo však později připsáno „Suicide Apr 1898“. Aveling ji totiž přinutil k sebevraždě, aby tak mohl sám být volný pro jiné ženy.

[51] Marx si nikdy nenašel žádné zaměstnání, a proto nejednou po své matce žádal dědictví po otci. Ona mu na to odpovídala: „Místo psaní Kapitálu by měl raději nějaký tvořit.“ In: Mouřenín Marx pevně věřil, že změní svět. HN, 12.3.2003.

[52] Tito dva čtenáři v knihovně vystupovali pod krycími jmény, ale pravděpodobně zaměstnancům knihovny jejich záměry uskutečnit Marxovy myšlenky neunikly, protože z knihovního katalogu byl pro jistotu zcela odstraněn Cundallův slovník výbušnin.

[53] Když se ovšem Wilde dostal do vězení, jeho čtenářský lístek pozbyl platnosti.

[54] Lodge, David. The British Museum Is Falling Down. Martin Secker & Warburg 1986.

[55] Pro Angličany má pochopitelně větší kulturně-historický význam například originál Magny charty (Velké listiny svobod) z roku 1215, Shakespearovy rukopisy či první verze Carollovy Alenky v říši divů.

[56] Jedná se o především o anglické překlady jeho děl, avšak zastoupena jsou i amsterdamská a norimberská vydání.

[57] Slavný český grafik Václav Hollar (1607-1677) odešel z českých zemí po Bílé hoře, cestoval po Evropě a nakonec se v roce 1637 usadil v Anglii, kde se stal dokonce učitelem prince waleského. Nakonec ale v Londýně umírá opuštěn a v bídě. Jeho dílo je kromě grafického oddělení Britského muzea zastoupeno například i v expozici Bílé věže (střední část Toweru).

1753	smrt Sira Johna Sloana a založení Britského muzea
1755	zakoupení Montagu House
1757	dar Staré královské knihovny Jiřím II.
	právo povinného výtisku na základě copyrightu
1759	otevření muzea veřejnosti
1802	získání Rosettské desky
1807	založení oddělení starověkých památek
1810	zrušení vstupenek
1816	získání Elginových mramorů
1823	dar knihovny Jiřího III. Jiřím IV.
	schválení Smirkeových plánů nové budovy
1830	první čtenářský lístek Charlese Dickense
1836	založení oddělení tisků a grafiky
1837	muzeum poprvé otevřeno o státním svátku
1838	otevření dvou nových čítáren v severním křídle
1842	počátek demolice Montagu House (dokončena 1845)
1846	odchod Roberta Smirkeho ze zdravotních důvodů, nahrazen bratrem Sydneym
1847	otevření nové vstupní haly
	získání prvních asyrských skulptur
1850	první čtenářský lístek Karla Marxe (poslední obnovení 1877)
1851	přes dva a půl milionu návštěvníků (rok mezinárodní výstavy)
1852	první návrhy na výstavbu kruhové čítárny na nádvoří (Panizzi a Smirke)
1853	Roger Fenton prvním muzejním fotografem
1854	počátek stavebních prací na kruhové čítárně
1857	slavnostní otevření kruhové čítárny
1863	počátek vykopávek na místě Artemidina chrámu v Efesu
1873	počátek stavby Přírodovědeckého muzea v Jižním Kensingtonu
1879	první experimenty s využitím elektřiny v čítárně
1890	galerie plně elektrifikovány
1896	muzeum otevřeno i v neděli odpoledne
1898	získáno množství renesančních uměleckých děl (odkaz barona Rotschilda)
1902	první čtenářský lístek Vladimíra Iljiče Lenina
1918	uzavření muzea, částečná evakuace sbírek
1922	vykopávky v oblasti Mezopotámie (částečné sponzorství Britského muzea)
1931	vznik stálé výzkumné laboratoře
1939	získání anglosaské pohřební lodě ze Sutton Hoo (Suffolk)
1941	jihozápadní část knihovny a další části budovy zničeny náletem
1943	počátek diskuse o přemístění knihovny
1963	oddělení Britského muzea a Přírodovědeckého muzea
	snížení počtu členů správní rady na 25
1968	založení Společnosti Britského muzea (dnes Přátelé Britského muzea)
1972	ustavení Britské knihovny (formální oddělení od muzea 1973)
1975	schválení St Pancras jako místa pro stavbu nové budovy pro knihovnu
1985	slavnostní otevření Wolfsonových galerií za účasti prince a princezny z Walesu
1990	otevření japonských galerií
1994	zahájení programu rozvoje muzea k blížícímu se 250. výročí založení
	Foster & Partners vybráni pro architektonickou úpravu nádvoří
1997	počátek stěhování knih do budovy St Pancras
	uzavření kruhové čítárny
2000	slavnostní otevření nádvoří (Great Court) královnou Alžbětou II.
2003	250. výročí založení muzea

Vznik a vývoj knihovny Britského muzea

Seminární práce z předmětu

Dějiny knihoven, knihovnictví a informačních institucí

Linda Skolková

1. ročník bakalářského studia, letní semestr školního roku 2002/2003

Ústav informačních studií a knihovnictví, FF UK

Motto: